praporčík Jiřina Hrubanová

Jiřina Hrubanová rozená Blažková se narodila 14.6. 1923 v obci Záhorské Vsi u Bratislavy. Na konci 30. let se učí  švadlenou, ale během osudného roku 1938 musí opustit s rodiči zabrané území Slovenska a putuje do vnitrozemí. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu v roce 1939 se aktivně zapojuje do odboje a odjíždí do Velké Lapáše k rodině Veleckých. Zde u slovensko-maďarských hranic společně s mladší kamarádkou Soňou Veleckou převádí uprchlíky za hranice. Na jaře roku 1940 převádí později jednoho z nejlepších československých velitelů 

pplk. Karla Klapálka. Po nějaké době padlo podezření i na jejich buňku a proto se Jiřina Hrubanová ve svých osmnácti letech dne 4. ledna 1941 loučí s vlastí a přechází hranice. Přes Maďarsko putuje do Jugoslávie, kde se jí v Jagodině ujímá Jan Cais a zde několik týdnů pracuje v pivovaru. Hrozba německého vpádu do Jugoslávie se stále zvětšuje, proto s ostatními uprchlíky jede vlakem přes Řecko do Turecka. V táboře v Mersině nalézá ubytování v tureckých rodinách. Následně pluje na lodi Warzsava do Haify, ale na loď čekají německé ponorky. Berlínský rozhlas sice hlásí potopení lodi, ale všichni cestující v pořádku doplouvají do Haify. Dne 13. listopadu 1942 vstupuje do anglické vojenské skupiny ATS-Palestina a dostává se do kasáren. Je zařazena do autokurzu v Káhiře, který trvá 2 měsíce. Po úspěšném výcviku spadá pod velení kapitána Moora a je jí přidělen dodávkový vůz. Během následujících měsíců jezdí trasu Káhira – Izmajlie, kde byly velké vojenské sklady. Ačkoliv je její trasa v týlu spojeneckých vojsk, stále hrozí přepady ozbrojených Arabů. Později je zařazena do kanceláří, ale stále jezdí různé trasy. V roce 1944 si bere důstojníka československé armády Ottu Hrubana, kterého poznala během jeho válečného působení na Středním východě. Otta Hruban poté odjíždí k československé východní armádě do SSSR. Na konci listopadu roku 1944 odchází z armády, protože čeká své první dítě. Dne 17. května 1945 se jí v Jeruzalémě narodila dcera. Přestože je už po válce musí na návrat do vlasti čekat do března příštího roku. Ve Vilachu po dlouhé době spatří vlakovou soupravu s písmeny ČSD a po dvou letech se konečně setkává se svým manželem. Společně s malou dcerou se dostávají do obnovené Československé republiky. Po válce Jiřina doprovází svého manžela, který zůstává v armádě a je posílán na různá místa. Během roku 1947 se jim narodí dva synové. Následně putují po vojenských posádkách Rakovník – Slaný – Třemešná u Plzně – Benešov u Prahy – Varnsdorf – Liberec, kde se v roce 1953 usazují. V roce 1991 je Jiřina Hrubanová naposledy povýšena do hodnosti praporčíka.

Vojenská skupina ATS - Pomocný sbor při pozemní armádě

Ženy, které vstoupily do ATS, mohly vykonávat pomocné úkoly v týlu. Mezi „ejtyeskami“ byly kuchařky, skladnice, telefonistky, radarové operátorky, řidičky, automechaničky aj.

Čs. ženy v ATS, tzv. ejtyesky, byly soustředěny do jedné skupinky a výcvikem procházely společně ve výcvikovém táboře v Sarafandu. Dívky dostaly britské uniformy a povolení nosit na rameni označení Czechoslovakia. Některé dívky pracovaly v administrativě, opravárenských dílnách nebo ve skladech, jiné prošly kurzem pro řidiče nákladních vojenských aut – Jiřina Hrubanová.

Říkalo se jim „drajverky“ a jezdily dlouhé cesty v konvojích do Port Saidu, Alexandrie, Cassasina a dalších, mnohdy samy, bez spolujezdce. Práce v pouštních podmínkách byla nesmírně namáhavá,

ženy sužovaly veliké teplotní výkyvy, písečné bouře a nebezpečná pouštní zvířata.

   V roce 1945 sbor ATS čítal přes 190 000 žen, mezi nimi bylo i nemálo občanek ČSR.

J.H.