Edith Weitzenová

Edith Weitzenová (Nettlová)

„WAAFka z Liberce“

„Do služeb WAAF jsem vstoupila kvůli tomu, že u ATS chtěli, abych jezdila s traktorem a pracovala rukama. To se mi vůbec nechtělo. Do služeb námořnictva brali pouze paničky a rodilé Angličanky, takovou tu vyšší společnost, což jsem nebyla. Tak jsem vstoupila do WAAF, tam mě brali všema deseti. Já jsem se narodila v Německu a uměla jsem plynule mluvit německy. Angličani byli hrozně líní, aby se učili německy, tak si raději sehnali náhradu v někom jiném. Posadili mě k radiostanici, abych odposlouchávala německé posádky.“

Edith se narodila 7. 5. 1924 v německých Drážďanech jako první ze dvou dětí Pavla Nettla a Doroty Nettlové rozené Armerové. V roce 1928 se narodil Edith bratr. Oba rodiče pracovali v Německu do roku 1930, kdy se začalo proslýchat, že Adolf Hitler ostře vystupuje proti Židům. Začali se bát a proto se odstěhovali do Liberce v severních Čechách, kde měl otec Pavel rodiče. Zde začala malá Edith chodit do německé školy. Strach na chvíli opadl, ale v roce 1938 opět vzrostl, kdy byly 30. září odevzdány Sudety Němcům. Otec Pavel opět vycítil, že v Sudetech nebude bezpečno. Dne 23. února 1939 odletěl z Prahy se skupinou německých sociálních demokratů do Velké Británie. Matka Dorota zůstala s Edith a jejím bratrem v Liberci, ale v dubnu se jim podařilo také vycestovat. Přes Polsko, lodí okolo Dánska do Anglie. Zde byla rodina ubytována v uprchlickém táboře do září, kdy si otec Pavel podal přihlášku do československé smíšené brigády, kvůli válce, která v Evropě vypukla.  Rodině se podařilo najít domov v Margate v hrabství Kent. V březnu 1940 byl otec povolán k odvodu. Prodělal základní výcvik a byl zařazen k 1. pěšímu pluku. V květnu byl odeslán na frontu do Francii, kde se podílel na bojích proti postupujícím německým vojskům. V červnu však byl evakuován a odeslán zpět do Anglie.

Edith chodila do dívčího gymnázia. Již v patnácti letech si podávala přihlášku do služeb dívčího sboru britského královského letectva WAAF, přes nízký věk však byla odmítnuta. Počkala si tedy do únoru 1942, kdy dosáhla předepsaného věku sedmnáct a půl roku. Nejdříve prošla základním výcvikem. Učila se pochodovat, salutovat a ostatní věci spojené s vojenskou výchovou. Po létech vzpomínala: „Nejvíce mě bavilo skládat a rozkládat samopal Stengun. Znala jsem každou součástku, dokonce bych to tenkrát složila i poslepu. To bylo na tom základním výcviku asi úplně nejlepší. Dneska už bych si těžko vzpomenula co kam patřilo.“. Po absolvování základního výcviku byla odeslána do Birminghamu. Byla vybrána do kurzu telegrafistek, jelikož uměla plynule německy. V kurzu se necvičili pouze příslušnice WAAF, ale i příslušnice ATS a WREN. Byla jednou z nejlepších a dostala velmi dobrá hodnocení. Poté byla odeslána na jih Anglie, kde se podílela na odposlouchávání německých letišť a posádek letadel. Služba to byla velice namáhavá. Edith vzpomínala: „Pracovali jsme na čtyři směny, což bylo třicet dva hodin. Bylo to velice unavující, ale bylo to důležité. Odposlouchávali jsme posádky německých letadel. Poté jsme předali zprávu nejbližšímu letišti, které zkontaktovalo ostatní a do určeného prostoru poslali stíhačky. Po práci jsme šli většinou spát a když jsme se dostatečně vyspali, tak jsme šli za kamarády.“. U odposlechové služby poznává skotského telegrafistu George Griega, za kterého se na jaře roku 1944 vdala. Po invazi v červnu byl odeslán George Grieg do Evropy. Na konci druhé světové války oznámil Edith George, že si v Německu našel dívku. Edith nečekala a podala žádost o rozvod. Po válce byla demobilizována a pracovala ještě nějaký čas jako účetní. Po celou dobu její služby u letectva hrdě nosila domovenku Czechoslovakia, ale nikdy neuvažovala o tom, aby přestoupila do služeb některé z československých perutí. Válku ukončila jako T/Sgt a za svou vojenskou činnost obdržela 1939-1945 star, Defence Medal a War Medal. V roce 1946 jí bylo dovoleno vrátit se zpět do osvobozeného Československa. Vrátila se zpět do Liberce, kde žila se svou rodinou.

V novém Československu bylo cítit, že se vše změní a pro příslušníky zahraničního vojska ze západu to neznamenalo nic dobrého. Mladší bratr Edith odešel do Israele, kde se zúčastnil boje za nazávislost židovského státu. Edith chtěla zůstat s rodiči, se svým nemocným otcem, kterému ještě u armády v Anglii zjistili bronchitídu.

Nastal únor 1948 a zasáhl i Edith. Kvůli svému působení v britském královském letectvu byla dokonce rok a půl vězněna. Vzpomínala: „Musela jsem spálit svojí uniformu a vyhodila jsem většinu dokumentů, protože jsem se bála, aby si StB nenašla nějakou záminku mě znovu uvěznit.“. V roce 1953 se podruhé vdává za pana Weitzena s Liberce. Znovu se zde usazuje a pracuje jako účetní v obchodě až do odchodu do důchodu.

Po roce 1989 byla povýšena do hodnosti četaře ve výslužbě a stala se členkou Československé obce Legionářské a Československé obce židovské v Liberci. Po roce 2000 byla povýšena do hodnosti nadporučíka ve výslužbě a obdržela několik pamětních medailí. Vzpomínala: „To jestli jsem vojín, nadporučík nebo major, to že mám nějaké medaile, to nic neznamená. Já jsem pro to nebojovala. Chtěla jsem se pomstít a říkala jsem si: Oko za oko, zub za zub. A tím jsem se řídila po celou dobu mé služby u WAAF.“.

Edith Weitzenová rozená Nettlová zemřela 29. září 2011 v Liberci. Čest její památce!